25. července · Nikol Galé
Historie koželužství a zpracování kůže je velice zajímavý fenomén, který stojí za to poznat zevrubně. Chtěli jsme proto na výstavu o architektu Josefu Gočárovi a bratrech Binkových, kteří v Krucemburku vlastnili koželužnu, přinést návštěvníkům toto staré a dnes již téměř zapomenuté řemeslo.
Součástí výstavy je malá „dílna“, v níž si můžete osahat odlišné druhy kůží, dozvíte se, jak se zpracovávají a jak v různých fázích procesu zpracování vypadají. Pokud si troufnete, můžete si z kůže také zkusit něco ušít, fantazii se meze nekladou! Nic z toho by ovšem nebylo možné bez laskavého přispění koželužny Strnad, která nám darem poskytla vzorky kůží, jež na výstavě najdete. Historie koželužny Strnad sahá až do roku 1902 a my jsme rádi, že jsme spolupráci mohli navázat a udělat rozhovor s panem Josefem Strnadem, který s námi dar zorganizoval.
Proč jste se rozhodli projekt NAKI podpořit?
Protože víme, že toto řemeslo upadá a jsme rádi, že touto cestou se lidem přiblíží a ukáže jakým složitým procesem projde kůže, než se z ní stane useň.
Jakou má koželužna historii?
Byla založena v roce 1902 v Žamberku a v roce 1945 koupili koželužnu Josef Strnad ml. a Jaroslav Dohnálek v Solnice a pokračovali v koželužském řemesle. V roce 1947 byla znárodněna a pan Josef Strnad zde dělal národního správce. V roce 1992 byla koželužna v restituci vrácena potomkům Josefa Strnada a Jaroslava Dohnálka a nadále pokračovala ve stávající výrobě.
Na jaké produkty se v současnosti soustředíte?
Po znárodnění koželužna patřila pod rukavičkářské závody Dobříš a v Solnici se vyráběli rukavičkářské a zámišové usně. Po restituci se sortiment postupně rozšiřoval na usně oděvní, čalounické, knihařské a pro varhanáře. Nyní se vyrábí asi 70 % zámišových usní, což je naše tradiční výroba převzatá ze Žamberka a 30 % výroby je sortiment pro oděváře, rukavičkáře, čalouníky, knihaře, varhanáře, brašnáře.
