Co rozhodlo o Vašem zapojení do projektu?
Předcházející projekt Aš po Užhorod, který zkoumal osudy továrníků a hybatelů pokroku tehdejšího Československa, jasně ukázal, že osudy umělecko-průmyslových elit nejsou doposud odborně zpracovány, a tudíž si zaslouží rozsáhlejší výzkum. Za vším tedy stála jistá nutnost pokračovat v začaté práci a také zvědavost. Doufám, že se našemu týmu podaří otevřít dveře do nových souvislostí.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Ráda bych se podělila o jednu soukromou malou epizodu. Pocházím ze Dvora Králové nad Labem, města, které bylo vždy prorostlé textilním průmyslem a které zásadně ovlivnilo můj vztah k tištěným metrážím. Látky různých kvalit a vzorů byly součástí každé domácnosti, z nichž se šilo a tvořilo. I u nás doma tomu nebylo jinak. Babička vlastnila několik starých kufrů, které ukrývaly zvlášť krásné tisky na hedvábí. Bohužel, kufry se vždy jen slavnostně otevřely, prohlédly, aby se pak rychle zavřely, a to s větou „těch je škoda“. Ta hrozná chvíle napětí se opakovala rok co rok, čas plynul a na kufry se zapomnělo. Až letos, kdy jsme po babičce likvidovali pozůstalost, se třináctá komnata opět otevřela. Byly tam! Metráže od Sochora ještě s tištěnou légou v kraji a opakujícím se logem Sochor. Jsou stále pokladem a dnes ještě vzácnějším. Babi, díky, že jsi nad nimi udržela ochrannou ruku a ani ty, ani máma, a ani já jsme je nerozstříhaly. Budou součástí naší výstavy.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Snahou všech čtyř plánovaných výstav bude mimo jiné upozornit na příběhy materiálů, a také poskytnout vhled do designérské praxe. V jednotlivých expozicích plánujeme vytvořit experimentální laboratoře, kde se návštěvníci setkají s fenoménem kůže, s cihlou, se vznikem fotografie. Dozvědí se, odkud pocházejí textilní barviva a vlákna, jak vypadá příprava raportu pro tisk, práce ilustrátora a mnoho dalšího. Naší snahou bude vtáhnout všechny skupiny návštěvníků do diskuse a podnítit je k aktivitě a kreativitě. Participace na vzniku výstavních prvků a možnost vlastního tvoření jim přinese autentický zážitek a vytvoří kulturní a společenské mosty.

Co rozhodlo o Vašem zapojení do projektu?
Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde pracuji, získalo před lety do sbírky část rodinné pozůstalosti Marie Fischerové-Kvěchové v podobě souboru historické obuvi, módních doplňků a dětských hraček. Snaha prozkoumat, zhodnotit a také propagovat tento mimořádný soubor, vedla k zájmu o tvorbu malířky a ilustrátorky Marie Fischerové Kvěchové a o osudy celé rodiny. Motivující pro mne bylo setkání s její vnučkou Helenou Kratochvílovou a její zasvěcené vyprávění o rodinné historii, vstřícnost a laskavost.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Překvapilo mne, jak moc rozvětvená rodina byli Fischerovi a kolik mezi nimi bylo a je pozoruhodných osobností průmyslu a umění. Tak široký záběr jsem opravdu nečekala a netušila jsem, že se jménem Fischer se mohu setkat nejen při pohledu na tovární komíny, ale třeba také při poslechu hudby, písňových textů, při četbě krásné literatury, dětských knih, prohlížení národopisných fotografií či umělecké keramiky atd. A přitom vše začalo výrobou cihel, ke kterým mám coby vystudovaná keramička velmi blízko.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Výstava by měla zahrnovat nejen tvorbu Marie Fischerové-Kvěchové, ale představit i její rodinné zázemí a život dětí ve vile Sakrabonii. Protože se výstava uskuteční ve Zlíně, z nepřeberného množství námětů se chceme zaměřit také např. na její cesty na Moravu za lidovým uměním a za studiemi lidového kroje.

Co rozhodlo o Vašem zapojení do projektu?
S Jitkou Škopovou, hlavní řešitelkou projektu NAKI a vedoucí Ateliéru textilní tvorby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, se známe několik let. Spolupracovaly jsme spolu na výstavě Inez Tuschnerové v Moravské galerii v Brně, kde Jitka vymyslela skvělou instalaci děl této brněnské autorky. Práce studentů jejího ateliéru sleduji jako kurátorka sbírky textilu a módy dlouho, obdivuji velkou šíři záběru, s jakou k textilní tvorbě přistupuje. Jde za hranice obvyklého vnímání textilního designéra, nebojí se experimentovat a prezentovat výsledky svého ateliéru v zahraničním kontextu. Ke všem svým projektům také přistupuje s tak nakažlivým entuziasmem, že nejde odolat. Nepochybovala jsem, že spolupráce na NAKI bude zajímavá a obohacující.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Spolu s kolegyněmi jsme bádaly v historii rodiny Fischerů, majitelů cihelny a stavitelů komínů z Libčic, to pro mě byl úplně neznámý svět. Do této rodiny se přivdala Marie Fischerová-Kvěchová. Tu jsem znala jen jako ilustrátorku dětských knížek, jako malá jsem měla kostky s jejími ilustracemi. Věnovala se ale mnoha jiným oborům, navrhovala dětské oděvy, dezény látek, ale také hračky Naháčky pro Fatru Napajedla. Po roce 1948 její tvorba záměrně téměř zmizela z veřejného povědomí. Díky tomu, že máme možnost být v úzkém kontaktu s jejími vnuky, máme možnost nahlédnout do osudů rodiny, jejíž členové se po generace vzájemně respektují a mají rádi. Dodnes se schází několik větví rodiny Fischerů, mezi něž patřila a patří celá řada literárně, hudebně a výtvarně nadaných osobností.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Představíme jedny z největších stavitelů komínů v Československu, rodinu Fischerů z Libčic a tvorbu Marie Fischerové Kvěchové v šíři, v jaké jí většina návštěvníků nezná, např. její obrazy a kresby z doby pobytu v Paříži nebo dívčí šatičky prodchnuté vlasteneckým nadšením a láskou k lidovému oděvu.

Co rozhodlo o Vašem zapojení do projektu?
Především to bylo vědomí, že se mi dostalo jedinečné příležitosti otevřít rodinné archivy a představit architekta Josefa Gočára a jeho rodinu jinak, než jak ho veřejnost zná. Potěšilo mě navíc, že s podobným entusiasmem vstoupila do projektu také moje kamarádka a kolegyně z dějin umění, Simona Binko.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Takových věcí byla celá řada. Zaujalo mě niterné sepětí Gočárových a Binkových. Překvapilo mě, jak mladí vlastně byli Josef Binko a Josef Gočár, když spolu začali spolupracovat coby stavebník a stavitel, jaké měli nápady a vize! A také mě velmi mile překvapily literární ambice Marie Chladové, manželky Josefa Gočára, díky jejímž deníkovým zápisům a korespondenci se nám zachovala krásná sonda do života obou rodin.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Na vizuálně zajímavou expozici s mnoha interaktivními prvky, která by měla oslovit široké publikum, nechat diváka se zasnít a představit dvojici Binko-Gočár v dosud neznámém světle.

Co rozhodlo o Vašem zapojení do projektu?
Ohledně zapojení do projektu se mi ozval PhDr. Jiří Slavík, který s Jitkou Škopovou spolupracoval již na předcházejícím projektu Až po Užhorod a který se dlouhodobě historii rodiny koželuhů Skřivanových-Binkových v Krucemburku a vlastní umělecké fotografické činnosti Josefa Binka věnoval a věnuje. Navázat na jeho výzkum, rozšířit ho a dovést k velkolepé veřejné prezentaci je pro mě velmi zajímavá nabídka a výzva – i proto, že se výzkum věnuje našim společným předkům v Krucemburku. Dalším rozhodujícím momentem bylo zapojení Marie Fiřtové do týmu Binko-Gočár, shodou okolností Gočárovy prapravnučky a též mé bývalé spolužačky z Ústavu dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Společně jsme tedy dostaly naprosto jedinečnou příležitost věnovat se několikaletému výzkumu v našem oboru, který se věnuje vztahu mezi Binkovými a architektem Josefem Gočárem z pohledu zadavatelé – architekt/umělec. Zároveň máme možnost, díky rodinným a doposud neprozkoumaným archivům, nahlédnout do jejich intimnějšího přátelského a rodinného vztahu a vykreslit tak první dekády 20. století v Krucemburku nejen v umělecko-historickém kontextu, ale i v kontextu společenském až intimně-rodinném.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Silně si uvědomujeme, že nyní máme poslední možnost pohovořit si s několika málo žijícími pamětníky našich hlavních představitelů dění počátku 20. století. Zároveň se stále znova a znova ukazuje, nakolik politicko-společenské dění od komunistického převratu zpřetrhalo po staletí budované tradice a kolik se díky tomu nenávratně ztratilo. Naštěstí se ale v obou rodinách dodnes dochovaly poměrně bohaté rodinné archivy, které obsahují soukromou korespondenci, deníky, fotografie a další cenné záznamy a předměty, které nám umožňují poměrně unikátní a relativně komplexní vhled do tehdejšího světa.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Návštěvníci výstavy se mohou těšit na příběh, který se začal odvíjet právě ve výstavních prostorách dnešního Východočeského muzea v Pardubicích, bývalém zámeckém pivovaru, kde vyrůstaly tři sestry Chladovy, z nichž dvě si vzaly dva bratry Binkovy a ta třetí architekta Gočára. Představíme vztah Binkových a Gočára ze tří hlavních aspektů: za prvé na základě Gočárových realizací v Krucemburku ukážeme zapojení řady zvučných uměleckých jmen jako František Kysela, Stanislav Sucharda nebo Marie Teinitzerová. Jedná se o vztahy, které se na počátku století formovaly a Gočárovu tvorbu doprovázely i v následujících letech při dalších významných realizacích. Za druhé ukážeme intimní vhled do rodinného sepětí Binkových a Gočárových na pozadí fotografií ceněného secesního piktorialisty Josefa Binka a jeho doposud prakticky neznámého bratra Dušana Binka. Nakonec představíme materiál kůže a vhled do provozu zpracování kůží, který Binkovým umožňoval investovat do umění.

Co rozhodlo o Vašem zapojení do projektu?
To, že se dlouhodobě věnuji hospodářským dějinám, podobně jako dějinám umění, a to zejména umění užitého. Zajímá mne spolupráce firem a podniků s výtvarníky, školami, organizacemi.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Příjemně mě a mé kolegyně překvapila pomoc osob s kořeny v rodině zakladatele královédvorské firmy Sochor Josefa Sochora a jeho manželky Pavly Sochorové. Podobnou zkušenost jsme udělali, až na výjimky, s pracovníky muzeí, archivů.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Doufám, že na pestré vylíčení historie v mnoha směrech pozoruhodné firmy Sochor a její spolupráce s neobyčejně schopným výtvarníkem a pedagogem Františkem Kyselou a dalšími výtvarníky, Jiřím Trnkou, Aloisem Wachsmannem, Karlem Svolinským, Aloisem Fišárkem a mnohými dalšími.

Co rozhodlo o Vašem zapojení do projektu?
Nabídka podílet se na projektu mě zaujala okamžitě. Téma spolupráce umělců s průmyslem a s tím související postupné utváření „profese designéra“ tak, jak ji vnímáme dnes, mě dlouhodobě zajímá, navíc projekt sliboval trochu jiný pohled na tuto problematiku.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Všudypřítomný motiv spolupráce. Spolupráce odehrávající se na základě silných osobních přátelství mezi dobře situovaným továrníkem a umělcem, ale také mezi umělci samotnými, kteří se opakovaně setkávají při práci na různých projektech. V našem případě je dobrým příkladem takové spolupráce interiér jídelny v dnes již bohužel neexistující vile zakladatele továrny Josefa Sochora, na které se podíleli Josef Gočár, František Kysela a Otto Gutfreund.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Výstava v GASKu v Kutné Hoře bude vyprávět fascinující příběh jedné rodiny. Úspěšné rodiny, jejíž život je ovšem nakonec silně poznamenán historickými událostmi 20. století. Díky vstřícnosti různých institucí a majitelů soukromých sbírek budou k vidění například textilie s dezény předních výtvarníků, původní návrhy, architektonické plány nebo osobní předměty rodiny Sochorovy, jejíž výtvarné stránky se ve většině případů ujal František Kysela. Jeho práce se ostatně bude jako červená nit, kterou mimochodem firma Sochor našívala na okraj látek jako svoji značku, prolínat celou výstavou.

Co rozhodlo o Vašem zapojení do projektu?
Podílela jsem již na projektu Aš po Už/horod a tak jsem byla ráda, když jsem dostala možnost spolupracovat na projektu, který téma propojení průmyslu a umění za První republiky dále rozvíjí a věnuje se mu více do hloubky.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Stále mě fascinuje kultivovanost prostředí a zájem továrníků o soudobou vizuální kulturu a umění. A také energie a otevřenost, se kterou k tehdejšímu modernímu umění, designu nebo architektuře přistupovali.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Výstava by měla představit rodinnou firmu Sochor ze Dvora Králové nad Labem, a především její spolupráci s Františkem Kyselou a dalšími skvělými výtvarníky, designéry a architekty své doby, jakými byli Josef Čapek, Marie Fischerová-Kvěchová, Jiří Trnka a další. Kromě toho se zaměřuje také na životní styl a dobový kontext, který bude návštěvníkům představen například i skrze dobové materiály a fotografie nebo vytvoření interiéru vily Sochorových s jeho autentickými prvky. Výstava by měla být vizuálním i prostorovým zážitkem, který diváka nezahltí informacemi. Odbornou textovou část pak nabídne doprovodná publikace.

Co rozhodlo, že jste se zapojili do projektu?
Již v roce 2018 upoutal mou pozornost studentský projekt Aš po Už/horod, který našemu výzkumu předcházel. Společně s Josefem Hallou jsme dostali nabídku být řešiteli části věnované Karlu Kochovi a Dušanu Jurkovičovi. Osudy rodin a aktivity samotných aktérů mne zaujaly hned na několika rovinách. Krom toho, že se intenzivně věnovali vlastní praxi, ani jednomu z nich nebylo lhostejné společenské či politické dění. I z toho důvodu pro mne představují uvědomělé osobnosti s velkorysými ideály a dodnes inspirativními hodnotami.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Osobní i profesní nasazení, angažovanost, odvaha riskovat a věci do určité míry měnit pojí jak Dušana Jurkoviče, tak Karla Kocha. Ani v pokročilém věku neustrnuli v zajetých kolejích a neopouštěla je chuť být stále aktivními činiteli, což s sebou neslo opakované vykračování z vlastní komfortní zóny.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Výstava si klade za cíl představit profesní i osobní protnutí hlavních aktérů, a zároveň nastínit jejich angažovanost v širším slova smyslu. Struktura výstavy umožní nahlédnout problematiku a zkoumaná témata z více perspektiv a zároveň současných mezioborových pozic. Kromě samotné výstavy, která se uskuteční na podzim roku 2022 v Muzeu města Bratislavy, se návštěvnice a návštěvníci mohou těšit na bohatý živý i online doprovodný program.

Co rozhodlo o Vašem zapojení do projektu?
Přemluvila mě kolegyně Škopová.

Je něco, co vás při bádání zaujalo nebo překvapilo?
Zjistil jsem, že archivnictví je ještě méně záživné, něž jsem čekal ve svých hrůzných snech.

Na co se návštěvníci připravované výstavy mohou těšit?
Těším se na výtvarnou stránku.